+420 602 277 019
institut.celostni.grafologie@gmail.com

Single Blog Title

This is a single blog caption
10 Zář 2021

TROJPOVÍDKA, 2020

//
komentářů0

Autorky: Patricie Dolanská (1. Viktor), Blanka Bezdíčková (2. Živitel), Štěpánka Čechová
(3. Strejda Viktorín)
Kurz tvůrčího psaní, René Nekuda

1. VIKTOR
Patricie Dolanská

Proč je tu najednou tolik světla? Aha, ležím na pláži. Šumění moře a křik racků. Dovolená. Asi jsem usnul na sluníčku. Dovolená? Ale příští týden mě čeká závěrečná řeč. Ta mladá soudkyně. Jde na mateřskou. Chce to stihnout. Něco mě tlačí pod pravou lopatkou. Kámen? Měl bych si jít zaplavat. Je tu tak hezky.

„Podejte mi kanylu, sestro.“

Sestro? Já přece nemám sestru. Pálí mě čelo. Měl jsem se namazat. Je mi horko. Žízeň. Toho zmetka se mi zase podaří zachránit před basou. Tatínek rád zaplatí. Pak pojedu na dovolenou. Ale vždyť už na dovolené jsem. To je tím sluníčkem.

„A kdy se otec probere?“

Jen jsem si zdřímnul.

“ To nikdo neví. Víte, při té autonehodě utrpěl váš tatínek vážné poranění hlavy a u každého pacienta je průběh trochu jiný.“

„Ale neumře, nebo jo?“

Ochladilo se. A ty mraky… Sakra, asi bude pršet. Zima. Je mi zima. Brní mi ruce… Moje ruce… necítím prsty.

„Mrzí mě, že vám teď nemůžu říct víc. Ale děláme všechno, co je v našich silách.“

Zelená. Zelená. Modrá. Krásně tu voní jehličí.

„Viktorýne, koukej kde jsem?“

„Viktorýne?!? Někdo mě volá. Blonďaté copánky ve větvích stromů.

„Chytej strejdo, hodím ti pár třešní.“

„Ať nespadneš, cácorko. Polez dolů, ještě se stihneme projet ve člunu. Povím ti příběh o bludičkách. A jestlipak víš, Maruško, co chystá babi k obědu?“

Maruška. Neviděl jsem ji… kdy já ji viděl naposledy? Odjela? Asi studovat. Nebo? No, každopádně bych jí měl zavolat. Hned zítra.

„A co auto? Kde je jeho auto?“

Auto? Moje auto? Točí se mi hlava. Co to houká? Vypněte to někdo. Kde se tu vzaly ty střepy? Panebože, teče mi krev.

„O autě já nic nevím, přivezla ho sanitka. A teď mě omluvte, musím k dalšímu pacientovi.“

„Díky, doktore.“

Jakej doktor? Co to ta holka plácá? Děti jsou se mnou? No, to bude dovolená!

„Vypadá teď nějak jinak. Když jen tak leží. V klidu, bez brýlí…“

„A hlavně bez mobilu, Renátko. Vždyť s ním byl skoro srostlej.“

„Po cestě neznámé, do známých měst, za duhou v dálce, chtěl bych tě vést.“

„Viktore, soustřeď se! Ještě jednou. Trestný či je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem…“

„Když tu zkoušku udělám, vezmeš si mě?“ Prstýnek z poutí s modrým kamínkem. Smála ses jako by to byl diamant.

Podívej, Viki, otevřel oči. Tati, jak ti je?“

„Neblbni, víš co říkal ten doktor. Lidi v kómatu sice někdy koukaj, ale nevnímaj.“

„…obžalovaní byli zproštěni obžaloby…“

„Zase jsi to dokázal, Viktore. To musíme oslavit!“

„Jo, mluvila jsem s mámou.“

„A?!?“

„No, zrovna byla u kadeřnice. Kdyby se něco změnilo, máme jí dát vědět.“

„Zase jsi podal pozdě odvolání. Já nedopustím, aby tvoje selhání všechno zničilo.“

Krví podlité oči, na čele krůpěje potu, flekatá kravata a pod stolem láhev vodky. Naštěstí i poslední sekretářka už odešla. Kdy se tvůj sen stal i mým snem, brácho? Už žádné veršíky, žádné obnošené oblečení, zděděné kolo a léto u rybníka. Poezie peněz, moci a postavení. Paragrafy se staly mojí múzou.

„… jo, všechno je fajn. Reni i Viki vás pozdravují. Určitě se stavím. Brzy. No, on brácha… teď, mmm jaksi nemůže k telefonu… On, víš, on tu má… má tu klienta.

Jak dlouho tě ještě dokážu krýt? Přeci nemůžu našim říct, že jejich syn je opilec.

Stanovit hranice, určit mantinely. Sobě i ostatním. Další selhání už bych nezvládnul.

„Slíbil jsi, že dnes půjdeme do zoo.“

„Musím do práce.“

„Ale vždyť je sobota, táto.“

Práce je důležitá. Důležití jsou klienti. Důležitý je úspěch. Jenže možná, že důležitý je taky hrnek čaje s medem, letní podvečer a západ slunce.

„Pamatuješ, tenkrát v Itálii, jak nám každýmu koupil obrovský kornout zmrzliny?“

„Abychom ho neotravovali se stavěním hradu. Nebuď sentimentální, sestřičko.“

„Ty fialový! Říkal jsem ti, že si máš oblíknout fialový šaty. Jako moje manželka musíš reprezentovat, chápeš?“

„Doufám, že nás opravdu neslyší.“

„To jo. A hlavně, že konečně chvíli mlčí. Není špatný, odpočinout si od toho jeho pořvávání, od těch věčnejch rozkazů a příkazů.“

„Ukliď si raketu. Zopakuj si slovíčka. Neruš mě!“

„Na čtení pohádek nemám čas. Pusť si cédéčko.“

Ledová ruka mi svírá srdce. Tak málo času… Tisíce hvězd na letním nebi. Ticho večera ruší jen cvrčci v trávě.

„Hele, tady teď nejsme nic platný. Dáme kafe, Reni?“

„Ale jenom rychlý. Od pěti mám pilates.“

Počkejte, nechoďte pryč. Ledové sevření. Nemůžu dýchat! Natáhni ruku, Reni. Cítíš, jak horké mám čelo? Když ty jsi měla horečku… byl jsem někdy u toho? Nevzpomínám si. Já si nevzpomínám. Trápila tě první láska, Reni? Nevím. Kdo tě naučil řídit motorku, Viki? Netuším. Řešil jsem problémy klientů.

„Kdysi jsi pro mě vymýšlel spoustu krásných příběhů, Viktorýne. Dneska je já vyprávím svým dětem.“

Vůně lesních jahod. A čerstvých lívanců. Takové umí jenom naše babi. Ochutnám je ještě někdy?

„Doktore, rychle. Pacient na trojce.“

„Haló pane, slyšíte mě?“

„Mo… Mobil. Kde mám mobil? Musím zavolat… dětem.“

2. ŽIVITEL
Blanka Bezdíčková

Stiskla jsem kliku a potichu vplula do nemocničního pokoje. Nikdo tam nebyl, jen otec ležel na lůžku, po prsa přikrytý sněhobíle povlečenou dekou, napojený na přístroje. Došla jsem až k němu a dlouho se na něj dívala. Spal, aspoň to tak vypadalo. Věděla jsem ale od lékaře, že tohle není spánek. Otec je v kómatu. Po autonehodě. Už asi týden. Nejsem tu poprvé. A není to ani poprvé, co si říkám, že se přece musí každou chvíli probudit. Nedovedu si dost dobře představit, že by najednou nebyl. Ale dnes je to trochu jiné. Dnes se poprvé sama sebe ptám, co vlastně cítím. Co jsem celou tu dobu, co tu otec leží, vlastně cítila. Nevím. Vím, co bych cítit měla. Smutek, strach, zoufalství. Možná bych měla i plakat. Nic z toho necítím. Co vlastně cítím? Lítost? Povinnost? Lhostejnost?

Otec je mi cizí.

Dívám se na jeho ruce, leží bezvládně na dece, skvrnité a plné modřin. Vypadají tak uboze. Tyhle ruce mě možná kdysi dávno mohly držet v náručí. Nebo třeba zvedat ze země, když jsem upadla, nebo rozhoupávat houpačku, na které jsem seděla. Ale na nic takového si nepamatuji. Nejspíš to nikdy nedělaly. Vzpomínám si jen na to, jak držely pracovní kufřík, jak tiskly kliku domovních dveří, když otec odcházel do kanceláře. Nebo jak zdvihaly k uchu mobilní telefon. A co jeho oči? Občas se bezcílně toulají po stropě pokoje, ale většinou jsou zavřené. Ty oči se na mě vždycky dívaly vážně, tvrdě nebo odmítavě. Občas i rozzlobeně nebo opovržlivě. Nikdy se nesmály. Smál se otec vůbec někdy? Nevím. Možná ano, ale já u toho nebyla. A nejspíš ani máma a ani bratr. Otec neměl nikdy pro nikoho z nás vlídné slovo.

Určoval pravidla a my jsme je dodržovali. Otec nás živil a my jsme tedy museli poslouchat. Postihy za neposlušnost byly tvrdé. Od zákazů přes domácí vězení až po tělesné tresty. Máma se nás nikdy nezastala, bála se. Bála se živitele.

Můj a bratrův život byl předem nalinkovaný. Dětství ve velké chladné secesní vile. Vybrané mimoškolní aktivity jako tenis, hodiny klavíru a cizí jazyky. Po základní škole nepřipadalo v úvahu nic jiného než gymnázium, potom studium práv, a pak kariéra v rodinné firmě, advokátní kanceláři, kterou otec kdysi založil se svým bratrem. Já jsem zatím byla ve fázi právnické fakulty, bratr už čtvrtý rok naplno v kanceláři pracoval. K osmnáctinám auto, ke dvacetinám maličký podíl ve firmě. Uhnout ze směru nešlo, ani o centimetr. Už dávno jsem se o to ani nepokusila. Nevím, kam bych uhýbala. Nevím, co chci.

Nevím, co cítím.

“Viki, ty fakt myslíš, že nevnímá, co si tu povídáme?”

Otcovy oči byly otevřené, bloudily po okolí, občas mrkly.

“Hm, neuvěřitelný, co? Podle doktora možná slyší, ale nerozumí. Když se tak na něj dívám, ani bych se nezarazil, kdybych na něj zejtra narazil v kanclu.” Stáli jsme s bratrem u otcovy postele a dívali se, jak tam leží a kouká. Připadal mi starší a hubenější. Ale na smrt to nevypadalo. Ani na život.

“Myslíš, že to přežije?”

“Těžko říct. Dost mě ale štve to auto. Taková nádherná kára a je na odpis. A já to budu muset všechno zařídit.”

“No, tak snad mělo pojistku, ne? Třeba by se za ni dalo pořídit něco stejně pěkného.” Ten můj bratr, vždycky měl pro krásná auta slabost.

“Jasně, nějaký žihadlo. A nejen pro mě, ale i pro tebe, Reni.” Zvedla jsem k němu oči. Usmíval se na mě a já věděla, že má něco za lubem.

Dnes jsem přišla jen na skok, mám krátké volno mezi přenáškami. Nevím, proč jsem přišla. Otcův stav se nezměnil. Já jsem ale potřebovala otce vidět. Nikdy jsem moc nevzpomínala na to, co bylo, ale od té jeho nehody se mi hlavou míhají útržky vzpomínek.

„Zmiz! Tady nemáš co dělat!“ Stojím mezi dveřmi otcovy pracovny, vybavené těžkým dubovým nábytkem a vonící po otcových doutnících. Maminka leží s bolestí hlavy a mě nemá kdo přečíst pohádku před spaním. Dovnitř se neodvažuji, tak stojím mezi dveřmi a chce se mi brečet. Zvedám knížku pohádek a chci mu ukázat, jakou bych si přála slyšet. Otec vstává ze židle, bere mi z ruky knížku, hází ji do koše a mě vystrkuje za dveře. „Mazej spát a neotravuj. Pohádky jsou kravina, čím dřív to pochopíš, tím líp,“ slyším, než se za mnou těžké dveře zabouchnou.

Jedna střídá druhou.

„ Tak tohle bylo naposled!“ burácel otec nade mnou. Stojím v předsíni, otec zrovna zavřel dveře za posledním hostem, a já cítím na tváři palčivou bolest z facky, kterou jsem právě dostala. „Už nikdy mě takhle neztrapníš“! Mnohem víc mě ale pálí ta bezmoc, kterou v sobě cítím. Kamarádka mi ve vlasech udělala několik růžových proužků a já jsem s nimi nadšeně přišla domů zrovna ve chvíli, kdy měl otec doma několik pozvaných klientů, aby oslavili vítězný výsledek soudního jednání. „Vypadáš jako coura. A taky se tak chováš. Zrovna jako tvoje matka, ta taky neví, co by si oblékla. Akorát provokuje. Ani jedna z vás nechápete, jak mi to kazí obchod! Já vás všechny živím, tak se budete chovat, jak já budu chtít, jasný!?“

Hned druhý den jsem musela k holiči. Na kluka. Brečela jsem kvůli tomu do polštáře ještě týden. A máma hodila novou halenku do koše.

Leží tu už čtrnáct dní, ale máma za ním ještě nebyla. Když se dozvěděla, co se stalo, zavřela se v ložnici a dva dny jsem ji neviděla. Myslela jsem, že ji zase bolí hlava, jako vždycky. Když však z ložnice vylezla, neměla na sobě župan a na hlavě obklad. Byla oblečená v šatech, ve kterých jsem ji ještě nikdy neviděla. Byly takové, jako z doby před dvaceti lety. Vždycky se musela kvůli reprezentaci oblékat ve značkových buticích. Ale teď – nebyla nalíčená a usmívala se. Vypadala, jako by z ní spadla všechna tíha světa. Včera se sbalila a odjela do lázní. Když odjížděla, zase se usmívala. V tu chvíli mi došlo, že nejspíš vůbec netuším, co všechno s otcem prožila. Dívám se na něj a konečně vím, co cítím. Obrovský vztek!

„Ahoj“, ozvalo se ode dveří. Ani jsem Vikiho neslyšela přijít. „Co náš marod, jak se má?“

„Vypadá pořád stejně, tak asi dobře. Hele, Viki, dokážeš si vybavit aspoň jednu hezkou vzpomínku s otcem?“

„No, tos mě zaskočila. Počkej, co třeba Chorvatsko? Ta dovča byla fajn, ne?“ ušklíbl se Viki.

„Jasně, a nejvíc fajn na tom bylo, jak jsem u otcova obchodního partnera musela předvést to Chopinovo lento. Potom mi řekl, že jsem hrála jak mrtvola. Že mám těžké ruce a můj přednes je naprosto tupý a bez fantazie. Ještě mě seřval, že jsem ho tím ztrapnila.“

„No jasně, celej táta. Nebo jak mi dal auto, když mi bylo osmnáct. Na oslavu pozval svoje nejdůležitější klienty, tvářil se jako nadutec, když mi před nimi předával klíčky, ale jen co byli pryč, tak mi je zase vzal. Když prej budu chtít někam jet, mám si říct a on usoudí, jestli si to zasloužím.“ Tak tohle mám také za sebou. Na rozdíl od bratra se musím doprošovat svého auta ještě teď.

„Anebo tenkrát, to mi bylo asi deset,“ přispěla jsem další vzpomínkou. „Něco jsi mi provedl, už ani nevím, co, a já jsem bulela. A otec mě tenkrát nechal hodinu klečet. Prý abych si zapamatovala, že musím být zticha, když telefonuje“.

„Počkej, neměly to bejt hezký vzpomínky, na který ses ptala?“ přerušil Viky můj tok myšlenek.

„No právě. Je to blbý takhle to tady nad ním natvrdo říkat, ale já asi žádné hezké vzpomínky s otcem nemám.“ Viki mě objal kolem ramen a já mu položila hlavu na rameno.

„Tak to jsme na tom stejně,“ řekl smutně. „Ale já vím, jak z toho ven.“

Venku se stmívalo, místnost byla ponořena do šera, ale my jsme nerozsvítili. Stáli jsme u okna jako dva spiklenci a Viki mluvil polohlasem.

“Otec uložil u notáře generální plnou moc. Na moje jméno. Už je to dýl, to jsem byl ve firmě asi rok. Prej pro jistotu.” O ničem takovém jsem vůbec nevěděla. Dokud jsem nebyla stálým zaměstnancem se stálými povinnostmi a stálou odpovědností, k důležitým informacím jsem se nedostala. A doma se o pracovních záležitostech nikdy nemluvilo.

“Jak to? A co strýček?”

“Otec se zmínil, že na některý věci má strýc bohužel úplně jinej názor než on. Chtěl si pojistit, že kdyby se cokoliv stalo, pojede firma dál. Jeho způsobem. Ale to se přepočítal.” Věděla jsem, jak to myslí. Byl by blázen, kdyby ji vedl stejně. Dělám tam občasné brigády a dobře vím, jaká tam panuje atmosféra. Všichni jen mlčí, pracují, bojí se říci cokoli, co není pracovní. A protože otec o každém všechno ví, každý každého podezírá, že donáší.

“Tak plnou moc. A co s ní chceš dělat? Co všechno s ní vlastně můžeš dělat?” po zádech mi přeběhl mráz.

“V podstatě to, co on. Už celkem dlouho mám plán. Jenže na to, abych ho mohl rozjet, jsem doteď měl moc malou účast. Teď je to jinak. S těma jeho čtyřiceti, mýma deseti a tvýma deseti máme většinu.”

Vůbec mi nevadilo, že tady s bratrem kujeme pikle za otcovými zády. Co to je vlastně za člověka? Jen lidi okolo sebe ničí. Máma teď konečně začala žít. Po těch lázních toužila marně už několik let. Otec ji chtěl mít stále po ruce, prý kvůli reprezentaci. Je na čase, abychom začali žít i my s Vikim.

“Dostali jsme nabídku na převzetí. Je to asi dva roky. Opravdu velkorysou. Otec o tom nechtěl ani slyšet, natož uvažovat. Ale já uvažuju. A čekám na příležitost. Ta je tady a my ji musíme chňapnout za pačesy.” I v tom šeru vidím, jak Vikimu jiskří v očích.

“Ale co když se přeci jen probere? Dovedeš si představit to peklo?”

“Jo, to dovedu. Ale to už bude pozdě. To už budeme já, ty i máma někde móc daleko.”

Mlčím. Zkouším si představit sebe, mámu a Vikiho někde hodně daleko. Byla by to úleva? Radost? Můj vztek se mění na smutek. Lítost.

Je dost silná na takový podraz?. Kdyby byl otec býval jen o chloupek vlídnější, všechno mohlo být jinak. Mohla jsem mít tátu. A mohla jsem ho mít ráda. Já jsem ho potřebovala. On to věděl. Vím, že to věděl. A bylo mu to jedno.

Táto, tys to tak zvoral!

3. STREJDA VIKTORÍN
Štěpánka Čechová

Víkendové dny prožívám obvykle radostně. A to v duchu archaického poslání Kinder, Küche und Kirche. Většinou zažijeme i výlet do přírody, když nejsou děti nemocné. Mám ráda naše společné chvíle.
Jenže tenhle sobotní večer zatelefonovala kamarádka, která pracuje na jednotce intenzivní péče ve Vojenské nemocnice.
„Leží u nás v kómatu 14 dní. Chodí za ním jenom dva mladí lidé. Není to tvůj strejda Viktor?“
Podle jména, věku, popisu vzhledu, ano. Pokládám mobil. Třesou se mi ruce, je mi ukrutná zima a z celkové slabosti si musím rychle sednout na pohovku. Ještě, že už jsou děti v postýlkách a dnes chtěli po puse a křížku na čelo pustit na dobrou noc oblíbeného Hurvínka z cédéčka místo čtení pohádky od maminky.
Prosím tě strejdo, neumři! Pane Bože, prosím, pomoz mu! Napadá mě iracionálně pořád dokola.
„No tak. Vždyť jste se vůbec nevídali. Od tý doby, co jsi přešla z práv na peďák. Ten byl všem málo. Pamatuješ? To budeš jako chudobná učitelka? Kdo neumí, ten učí. Ještě dneska to slyším.
A nakonec jste se neviděli ani jednou ročně. Pozvání na tradiční vánoční večírky kumpanie tvých snobských rodičů a úspěšné strýcovi rodiny se jaksi zatoulalo. Asi proto, že jsme na ně nejezdili ferrari, ale sockou,“ říká můj muž bez obalu.  
Máme stálé jasno a přehledno. Ať se mi to líbí nebo ne.
„Super, že jim můžeš posílat přání k narozeninám a svátkům a hlavně, že se nevracejí nazpátek,“ pokračuje a já doufám, že se zlobí za mě a děti.
Slzy mi tečou dál, mám už mokrý celý límec od županu.
„Neměli na tebe čas ani když jsi potřebovala radu kvůli rozvodu. Ležela s vyhřezlou plotýnkou v nemocnici a nemohla chodit. Víš, že je to už osmnáct let, co jsme je neviděli?“
„Prosím tě, nech už toho. Třeba měli svoje starosti a neměli kvůli nim čas. Ty jsi ho neznal před tím. Nevíš, co všechno jsme spolu v létě u dědečka zažili. Jaké to bylo dřív.“
„To je fakt. Pro mě je dřív těch osmnáct let, dál už snad vidět ani nechci. Já jsem ho prostě poznal takhle a tvýho tátu taky. Ostatní jsou jen stafáž, která šlape podle jejich peněženky a konexí. Pro mě jsou všichni jedna pakáž.“
„Už dost!“ Zvednu hlas.
„Jenom se mi nelíbí, jak se k tobě chovají. A ostatně mám taky učitelský plat, a to vyvyšování kvůli tlustšímu zlatýmu teleti mi leze na nervy. Jdu si lehnout. Připravit se na sny, ve kterých katolíci navštěvují nemocné.“
„To víš, že za ním zítra půjdu. Dobrou.“
Z dětského pokoje se ozývá spokojené oddechování a tiché pochrupování. Muž si v ložnici pustil televizi.
Chtěla bych obejmout mého strejdu jako objímal on mne, když jsem byla malá a měla silniční lišej z pádu na kole, na kterém mě naučil jezdit. Slzy tečou dál. Netušila jsem, že jich mám tolik v zásobě.
Samota sebou přináší změť vzpomínek. Jdu si raději lehnout. Spánek přichází kupodivu rychle.

Můj o několik let starší strejda Viktor klepe vesele na okno chaty nad mojí postelí.
„Vždyť je teprve pět ráno, co blbneš?“ ptám se rozespale.
„Pojď se podívat k rybníku. A zažiješ, co jsi ještě nezažila!“ Září mu oči nadšením.
„Jaký rybník? Myslíš Zátoku žraloků nebo Leknínový ráj?“ Připomínám mu názvosloví pro místa v našem Jezeru silného draka.
„No jo, pojď už. Kulíšku můj rozumový.“
Vybíháme brankou ze zahrady. Chladivým podzimním ránem k indiánskému, tedy vlastně
nafukovacímu člunu. Viky odvazuje plavidlo od kolíku, zatlučeného do země, naskakuje. Á kruciš.
Ještě z rozespalosti skáču těsně vedle, přímo do studené vody.
Dědeček, oblečený do čisté košile a montérek se vyklání z okna v patře chaty a volá na nás:
„Viktorku, pomoz jí! Honem, ať nenastydne!“
Celé dětství jsem měla pocit, že mě a vlastně každého ze svých dětí a vnoučat děda pořád hlídá. Jak se tehdy říkalo, nespouští z očí.
Urousané mě strejda pomohl na břeh. Smějeme se až se za břicho popadáme. A ještě mnohokrát potom, když si na to ráno, kdy jsme zažili, co jsme teda ještě nezažili, vzpomeneme. 

Budím se vlastním smíchem a vzápětí cítím tíhu reality. Chci s tebou znovu jet na prázdniny u dědečka a babi. Chci znovu snít.

„Už jsi se usušila? Křížalko jablíčková.“ Hřeje si strejda Viktor ruce nad rozpálenými pláty kamen v babiččině kuchyni. A zkouší, jestli mi uschly vlasy.
„Jako vodníček sametkový,“ popisuje moje splihlé kudrny v barvě slámy.
„Tak, co bude s naším dnešním dobrodružstvím?“ odvádím řeč. Převlečená do suchého oblečení a ohřátá čajem s medem, který mi uvařila babička.
„V záloze mám Ledce a cestu lesem račích klepetáčů a skřítků potočních.“  
„Tak jo. Snad se znovu nevykoupám.“
Vyrážíme. Cítím vůni jehličnatého lesa. Pozorujeme potok, roubený kapradím, a rybky jako šipky, prohánějící se v něm. Viktorín vypráví příběhy jako vždycky, když jdeme do Ledců, kde se narodil náš dědeček. Viktora a mého táty táta. A kde v kostelíku měli svatbu náš děda s naší babi.
Poslouchám o souboji skřítků s raky kvůli živé vodě, O hadí skále a dívence v modrých šatech, O nafoukaném pánovi Satanovi a paní Mochomůrce.
„Buď vypravěčem pohádek! Jako Erben!“ Volám nadšeně.
„Ty jsi zapomnětlivá. Pomněnko pomni! Už jsem ti několikrát říkal, že chci být básníkem.“ Napomíná mě.
„Vím, že tím básníkem budeš, Viktorýne poetický,“ rozhoduji.
V Ledcích po vratkém dřevěném schodišti stoupáme věží kostela až nahoru. Viky má odvahu chytit provaz a houpat se spolu se zvonem. Chceme překřičet vážné „Bim, bam! Bim, bam!“ společným: „Viktorýn je básník! Maruška je učitelka! Jsme šťastní!“ a „Tati, mami nic nevidíte a neslyšíte! Ani to, co teď děláme!“

Muž do mě jemně strčil: „Maru, tišeji. Nemůžu spát. Máš nějaké divoké sny.“
Obracím se na druhý bok. Chci být znovu s vámi všemi.

„Je to jenom kačer a ten patří na pekáč,“ bouří hlas mého otce. Brečím před chatou kvůli princi Ludvíkovi.
Maminka říká, že táta má vždycky pravdu, protože má nejvyšší vzdělání z rodiny a odvahu jít bránit klienty k soudu. Viktorýn taky vždycky stojí na straně svého staršího bratra. Ale pro dědu s babi kromě úspěchu jejich synů je nejdůležitější, aby byl táta hodný na nás dvě. Svoje holky. A to právě není! A oni odjeli do lázní. Je doba bezmobilní, jinak by mi určitě pomohli ochočeného kačera Ludvíka z hájovny zachránit.
„A nešlo by pro Marušku toho kačera od hajného vykoupit?“ říká Viky.
„Už jsem to zkoušel. Nasadil takovou cenu, že na to kašlu. A kompromis? Dohoda? Nic tomu buranovi neříkají,“ ušklíbne se můj táta.
Obrátí se na mě: „Neřvi!“ a na mámu a Viktorýna: „Potřebuju klid na práci! Mohli byste mi s jeho
zajištěním alespoň trochu pomoct?“
Dodal: „Když už vás všechny živím. Ostatně tahle tátova mohyla taky něco stojí.“
Teatrálně rozhazuje rukama jako by objímal chatu a celou zahradu.
Jenže Ludvík není obyčejný kačer. Každý den se od hájovny na kopci přihoupe na hráz rybníka. Slyší na jméno, sedá vedle mě a rozumí všemu, i tomu, co neříkám nahlas. Pokládá si hlavu na moji ruku, tak klidně a něžně. Vy nevidíte, že je to zakletý princ?!
Strejda Viky jde odpoledne k hajnému. Bere sebou všechny peníze z našetřeného kapesného. Ludvíka si ale hajný cení na mnohem víc. Nakonec se zasekl úplně.
„Neprodám a hotovo.“
Druhý den už se kačeří princ u rybníka neobjevil.
S Viktorínem jdeme polní cestou. Nakoupit do konzumu.
„Vystuduju práva jako brácha. A budu mít tolik peněz, že ti koupím, co budeš chtít,“ strejda se na mně nezvykle vážně dívá.
„Ale to nechci já ani Ludvík. Ty jsi přece básník,“ říkám tiše.
„Už ne a žádný další řeči. Chci být jako brácha. Aby za mě nikdo nemusel platit mohylu,“ smutně se usmál.
„Chceš vyprávět o Kouzelných syrovinkách v borovicovém lese?“

V polospánku vzpomínám na to, co se dělo dál. Za rok šel strejda Viktor na práva, kde vystudoval i můj táta. Přestal mít čas. Pořád se učil a slibovali si se starším bráchou, že založí společnou advokátní kancelář a vydělají moře peněz. Během studia se Viktorýn zamiloval do spolužačky. Od té doby jí a později dětem chtěl přinést modré z nebe. Viditelné a hmatatelné. Jenže se čím dál tím méně častěji usmíval. Od té doby nebyl tím, čím byl.
Už nechci pokračovat dalšími sny. Ale vzbudit se k lehce oddychujícímu muži vedle sebe a začít dělat nedělní snídani.
Kolem deváté půjdu do nemocnice.
„Ahoj Viktorýne. To jsem já. Maruška. Vzpomínáš na letní prázdniny u dědečka? Na Jezero silného draka? A náš indiánský člun? Na Hadí skálu a Račí potok? Mám tě moc ráda a vím, že mě slyšíš. To bude dobrý, uvidíš. Příští léto spolu zajdeme na houby do lesa,“ pošeptám mu, protože věřím, že mě uslyší. A že zase najdeme pravé hřiby.

Dárkové poukázky

Poukazy
Zavřít