+420 602 277 019
institut.celostni.grafologie@gmail.com

Single Blog Title

This is a single blog caption
10 Zář 2021

Štěpánka Čechová: VEN Z MANÉŽE, 2019

//
komentářů0

 „Narodilo se zdravé!“ radostný křik pestrobarevně oblečených dětí zvonil nedělním odpolednem a těšil krmiče šelem i ostatní světské. Nejvíce však majitele podniku s jeho ženou. Nadšeně se dívali na malou, chlupatou šelmičku.
    „Tak tě u nás vítáme, zlatíčko. Jsi nádherná, broučku!“ podlehla mateřskému pudu paní Žoli a se zastřeným pohledem sledovala první pohyby lvíčete.
    „Další samička. Bravo!“ prožíval radost také její manžel José. „Chlapi, ručíte mi za klid
a nejlepší pochoutky pro maminku Anoonu,“ vlídně pobídl své zaměstnance.
    „Jaký jméno jsi pro naši holčičku nakonec vybrala, miláčku?“ otočil se k Žoli.
    „Anesuishe. Ať je vždy Bůh s ní,“ potom dodala tišeji: „A s námi, lásko.“ Jako by věděla. Vždyť byla věštkyní z křišťálové koule, vykladačkou karet i obchodnicí s psaníčky pro štěstí. Už přes padesát let, s jedním mužem, v jednom podniku.
    „Postarám se o tebe, maličká. Tak jako o všechna mláďata cirkusové rodiny,“ slibovala.

    Zdálo se, že Anesuishe čeká šťastný osud nedělňátek. Pyšná prvorodička Anoona nespustila ze své dcerky spokojený pohled. A protože viděla ve zvěřinci i v manéži spoustu lidských rodin, dělala to, co se jí na nich nejvíce líbilo. Podsouvala své lví holčičce různé laskominy, hrála si sní, tulila a hřála její drobné a křehké tělíčko. Jen dcerčinu rozdováděnost a náhlé výbuchy živého temperamentu i odvahy a sklonu k dobrodružství, odměňovala táhlým zařváním. Anebo v situacích pro mládě nebezpečných jemným dopadem své packy
na věčně zvědavě nastražené ouško. Věděla jistě, že dítě nemá zkoušet ostří svých zoubků
na krmiči zvěře ani experimentovat se škvírami, jimiž stejně nejde utéci z prostorné klece.
    Vždyť se tu mají tak dobře. Dostanou včas najíst, bydlení je čisté, zacházejí s nimi jako
v bavlnce a ovace po vystoupeních by jim mohl závidět i slon a tygr.

    Do března, kdy začne nová sezóna, měl celý cirkus dostatek času na přípravy, učení se novým věcem i odpočinek. Klid před bouří přál růžovému světu iluzí. Čekalo na ně turné
po Evropě, změna a úspěch. Tím si byli jisti.

    Dva měsíce po narození lvíčete, s nezvyklým příchodem stále ledovějších dní, vyslovila Žoli neodbytnou myšlenku. Tu, která ji trápila v posledních letech stále častěji: „ José, už se musíme rozhodnout, komu cirkus předáme.“ 
      „Já vím. Ale pořád mě nikdo jiný, než náš vypečený synovec nenapadá. U něj zase ani nevím, jak dnes vypadá,“ posteskl si její muž a rozjímal dál: “ Co by se všemi bylo, kdybychom odešli? Víš, jak to myslím?“ nečekal na manželčinu odpověď a lakonicky pokračoval: “Bez
sepsané poslední vůle by cirkus jistě propadl státu.“  S důvěrou: „Mohla by nám pomoci tvá nejlepší přítelkyně?“
    Žoli řekla po pravdě: „Můžu se zkusit optat už pouze jednou, do třetice. Dvakrát mi poslala dvě slova. Svobodná vůle. Dál pomáhá ostatním lidem, ale nás jako by chtěla vidět
rozhodnout se bez jejího zásahu.“
    „Vždyť jsme ji nikdy pro sebe samotné nezneužívali! To snad není tak moc ptát se na děti,“ zabručel si pro sebe José.
    „Asi chce, abychom se nevyhýbali odpovědnosti,“ navázala na jeho úvahu Žoli. “Taky nechci, aby se po našem odchodu stalo něco zlého díky naším špatným rozhodnutím. Požádám, naposledy.“
   
Ten samý večer sundala Žoli v jednom z koutů maringotky černý šátek z ornamenty zdobené křišťálové koule a tiše řekla: “Má nejlepší přítelkyně, prosím, dovol mi zeptat se tě potřetí na stejnou věc. Kdo by se po našem odchodu dovedl nejlépe postarat o naše vybudované dítě? Vždyť víš, že vlastní nemáme.“
    Uviděla měnící se barvy, prosvětlující celou maringotku. Bílou vystřídala růžová, která se změnila v červenou, přinášející novou odpověď. RYCHLE, NĚCO NEVÍŠ, JENOM TUŠÍŠ. RYCHLE ŽOLI A JOSÉ! SBOHEM! Světla ubývalo až do spící šedavé.
    Žoli vyběhla v domácích šatech za svým mužem do manéže, kde právě probíhal výcvik stále skvělejší Anoony a mrštných tygrů.
    Musíme se rozhodnout, správně a dnes! pomyslela si. Úzkost v ní vzbuzovala myšlenka: To nestihneme. Je pozdě.
      Vzápětí noc slyšela výkřiky: “Hoří! Zvěřinec hoří!“ Žoli se otočila a viděla vysoké žlutooranžové plameny, slyšela praskání šířícího se požáru, spalujícího dřevěné stěny zvěřince.
    „José! José! Všichni sem, hoří!“ volala a přemýšlela zároveň, jak zachránit zvířata a majetek. „Vodu! Rychle! Hasiče!“
    Požár nezažili v cirkusu poprvé. Medvědář věděl, kam má běžet pro pomoc, ostatní, kde je nádrž s dešťovou vodou. Na krotitele, krmiče, Josého a Žoli zbyla úloha nejdůležitější. Odvést zvířata do bezpečí náhradních klecí, aniž by došlo k jejich zranění nebo útěku. 
    Tu noc byli zachráněni všichni a škoda na majetku neznamenala likvidaci cirkusu. Žoli
s Josém bojovali, jak byli po celý život zvyklí. Nadýchali se kouře, nedbali na noční mráz. Následkem byl oboustranný zápal plic a konec jejich životů po třech dnech blouznění
v rozestupu několika hodin.
      „Děkujeme za všechno!“ volal medvědář, když viděl dvě průzračné postavy, držící se za ruce, jak stoupají do neznáma.
    „Co bude s cirkusem má lásko? Neuzavřená věc, která nakonec zůstane naší největší chybou?“ obrátil se José k Žoli. Nikdy neřešila to, co už nemohla ovlivnit: “Všechno tak rychle uteklo. Miluji tě.“

    Ani jeden z nich netušil, že zákony země předají jejich celoživotní dílo synovci, kterého dvacet let neviděli. Vždyť cirkusovým uměním opovrhoval a na jejich zaslané dopisy
nepřicházely odpovědi. Jenom jednou do roka poznali, že přijal rentu, o níž každoročně žádal. Prý pro přilepšení k bídnému životu.
    Přijel hned druhý den po pohřbu. Za oslavného předjarního ptačího zpěvu oznámil před šapitó nastoupeným zaměstnancům, ať jej oslovují pane řediteli a že od dnešního dne nebude živit darmožrouty. Chce vidět tvrdou práci, pot a slzy. Potom se všem bude dařit lépe
než doposud. Jednoduše řečeno, bude vyšší výplata.
    Začal šetřit hned.  Ve zvěřinci, kde podle jeho vyjádření, vidí pouze povalující se, tlustá zvířata, která toho moc neumí. „Změna začne u lvů!“ provolal, zrušil venkovní výběh a snížil dodávky masa na polovinu. Namítajícího krotitele vyměnil za jiného, který měl více bičů, silnější hlas a přesvědčení, že dravá zvěř se musí před drezúrou zlomit.

    Pro zaměstnance cirkusu i zvířata jako by nebe zakrylo černé sukno. Stýskalo se jim po Žoli a Josém a nejraději by celé dny proplakali.
    Anoona s Anesuishe měly z malých porcí jídla stále hlad a vody jenom na zahnání největší žízně. 
    Matka ujišťovala své koťátko: “Neboj se. To je dočasné. Změna majitele může přinášet i krátkodobé potíže, jak mi říkali pudlíci. A ti mají mnoho zkušeností z předchozích angažmá. Náš výcvik, skvělá čísla, potlesk v aréně je přesvědčí, aby se k nám chovali s úctou. Jen co dostaneme příležitost miláčku.“ 
    Den obhajoby, ve který doufala Anoona, nastal hned pozítří. Za pomoci práskání biče a tlukotu hole vehnal krotitel Anoonu do kruhové arény. Snažila se přizpůsobit vyžadovanému rychlému tempu, zaujmout svou zdatností i ladně zvládnutým číslem. Stačila jenom chvilka na konci zkoušky, kdy zpomalila do dříve vyžadovaného tempa a něco, co neznala se obtočilo kolem jejího krku a začalo utahovat. Její mysl se zastřela a tělo ochablo.
    Probrala se až v kleci u Anesuishe, která se vyděšeně ptala: „Co ti to maminko udělali?“  Odpověď nepřišla, protože Anoona ztratila hlas.
      Snad dočasně pokusila se spiklenecky mrknout na dcerku. Chtěla říci: To bude dobré. Oni to tak nemysleli.
    Anesuishe zašeptala, i když jí nikdo z lidí nemohl rozumět: „Musíme odtud pryč. Už se mi tu nelíbí. A bojím se. Zítra chtějí začít cvičit mě.“
    To samé věděl i medvědář. Seděl ve své maringotce a přemítal, jestli lvíče zítřek přežije. Nebyl si jistý již vůbec ničím. Nic nebylo jako dřív. Z otevřených dveří viděl hustý les, obklopující z jedné strany stanoviště cirkusu. A tehdy ho napadla věc, kterou v noci udělal. Šel do zvěřince ke lví kleci a otevřel ji. Anoona nezaváhala ani minutu, vzala své ohrožené mládě za kůži na krku a vyběhla ven.
      Bůh s vámi, pomyslel si medvědář, když se v noci převaloval na lůžku. Zdálo se mu, že Žoli a José stojí vedle jeho postele, usmívají se a hladí jeho starou tvář.

    Běžely jako o život. Tedˇ se jim hodila drezúra. Anesuishe uměla vyskočit na Anoonin
hřbet a udržet se i přes rychlost, kterou nasadila.
      Zachráním tě! byla jediná věta, znějící v Anoonině hlavě, dávající sílu jejímu celonočnímu běhu a skokům. Když začínalo svítat, toužily po plášti tmy a zahrabaly se do hromad loňského
podzimního listí v rokli. Usnuly.
      Ranní chlad a vlhkost lesa neznaly, ale ozývající se svíravý hlad ano. Vyhrabaly se opatrně z listí a uviděly kolem sebe nesmírnou rozmanitost barev, tvarů a živočichů. Vzápětí uslyšely
smrtelný výkřik a vítězné zařvání. Pak ucítily vůni masa, jakou si pamatovaly z cirkusu.
      Tím směrem je jídlo, napadlo lvici. Mládě se rozběhlo za matkou. Zastavily se hrůzou na kraji palouku při pohledu na velkého, hnědého medvěda, chtivě požírajícího kusy
uloveného zvířete. Pomáhalo mu dospívající medvídě. Když otec zavelel, následovalo ho,
přestože masa na zakrvavené trávě zbylo dost. Lvice s Anesuishe se chvíli potom dychtivě vrhly na výbornou hostinu. Po ní se napily z louží a spokojeně ulehly do lesního pelechu.
    Vzbudily se až po mnoha hodinách a uviděly na kraji rokle běžet medvídě. Jeho neohrabanost ani trochu nepřipomínala zručnost cirkusových medvědů. Pokus o rychlý úprk měl však svůj pádný důvod. Šustivým listím nedaleko za ním zněly odrazy běhů nějakých mrštných zvířat. Za okamžik se objevila smečka pěti vlků. Medvídě před nimi rychle ztrácelo náskok.
      Na dospělého medvěda by si netroufli, zbabělci, rozzlobená lvice se obrátila na lvíče:
„Pojď a drž se u mě, ať se bude dít cokoliv!“ Obě se daly do běhu roklí směrem k medvíděti. To nebylo hloupé a náskok před vlčí smečkou využilo k vyšplhání na statný smrk.
      Kde jsi, medvěde?, posteskla si lvice. I medvídě začalo volat. Těsně předtím, než se zlomila větev, na kterou spoléhalo. Zachytilo se kmene těsně nad tlamou vyskakujícího vlčího samce. Obě lvice téměř zároveň zařvaly, rozhodnuté bojovat. Tím obrátily pozornost k sobě. Vlci jen krátce zauvažovali o poměru sil. Dnes neměli štěstí. Medvěd se objevil za jejich zády náhle a strašlivě zabručel. Přestože smečka deset dní hladověla, zvážila dobře svoje šance a obrátila se před medvědem a neznámou rozzuřenou šelmou na útěk. V tu chvíli medvídě sjelo po kmeni dolů s přesvědčením, že svému velkému medvědovi už nikdy neuteče.

    Jaro a léto uběhly jako proměnlivá voda v lesním potoce. Přestože medvědi
nechávali po každém lovu dostatek jídla i pro lvice, Anoona s Anesuishe se v hlubokém pásu lesů naučily lovit sami.    

    Přišel podzim a synovec se po sezóně plné nenáviděné práce rozhodl cirkus prodat. Konečně se zbavil všech povinností. Následoval nějaký čas, kdy mohl utrácet podle svého. Než peníze došly. Kdo ho znal, nepocítil lítost a provoz cirkusu zachránil jeho nový majitel.

    Dny se krátily i v lese. Stávaly se chladnými, občas padal déšť a kupy listí na dně rokle poskytovaly čím dál tím menší ochranu. Matka s dcerou se k sobě v noci choulily a obě přemýšlely o tom, co bude dál. Medvěd dumal také. Žil se synem v jeskyni se třemi zadními prostory. Těžké se do nich protáhnut, ale příjemné užívat jejich rozlehlosti a pohodlí, zvláště v období zimy.
      Anoona pochopila, a vydala se i s dcerkou za medvědem, který je jednoho sychravého rána čekal u jejich provizorního doupěte.
    Každý večer se tato neobvyklá smečka scházela před vchodem do svého domova. Leželi klidně a dívali se s nadějí do hvězd, rozesetých nad špičkami stromů. Zvláštní pozornost věnovali dvěma hvězdičkám, spojeným doteky paprsků. Posílali jim svými záblesky zprávu z onoho světa: NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE LÁSKA.

Dárkové poukázky

Poukazy
Zavřít