+420 602 277 019
institut.celostni.grafologie@gmail.com

Single Blog Title

This is a single blog caption
10 Zář 2021

Blanka Bezdíčková: Za Emou

//
komentářů0

Po probuzení bylo něco jinak. Měl stále ještě zavřené oči a čekal, kdy se dostaví jeho obvyklý ranní pocit. Nic. Žádná tíha, žádná únava. Bylo to tak nezvyklé, že se tomu zdráhal uvěřit. Vzpomínal, co se včera stalo, co mohlo způsobit takovou změnu. Na nic zvláštního nepřišel, žádná událost nebyla mimořádná. Mimořádné bylo jen jeho rozhodnutí. Zatím jen v hlavě, ale bylo pevné a konečné. Nejspíš to je příčina té velké úlevy. Manželka vedle něj ještě spala. Potichu vylezl z postele a po špičkách vyšel z ložnice. V koupelně si vyčistil zuby a na holení se vykašlal. Bude to trošku zarostlá nedbalá elegance, pomyslel si. V kuchyni si uvařil kávu, posadil se ke stolu a uvědomil si, že je to nejspíš naposledy.

Rád si vychutnával kávu o samotě. Jen ať je ta chvíle co nejdelší. Ale co, i kdyby přišla, teď už to nevadí. Může říkat, co chce, jemu je to už jedno. Chce to jen správně načasovat, aby se jeho odchod obešel bez řečí. Ne bez zbytečných řečí, bez jakýchkoli řečí. A toho může docílit jedině tehdy, když ona nebude doma. Jeho žena. Už jí ani nemohl přijít na jméno. Rozhodl se, že ráno odejde normálně do práce, vyjedná si tam půlden volna a vrátí se domů v době, kdy bude žena v práci. Rychle si sbalí, co bude potřebovat, a vyrazí k Emě. Ještě že ji má, to ona mu dala sílu z toho pekla odejít.

Zaslechl z ložnice, že manželka je už vzhůru. Rychle vstal a začal se chystat do práce. 

„Láďo, jak to vstáváš? Kdo má po tobě tu postel stlát? Za celou noc ji tak zvalchuješ, ty fakt nejsi normální. Jak to prosím tě spíš, jako prase!“ No jo, už to zase začíná. Nemá cenu na to reagovat. Vzal si z věšáku bundu, obul si boty a mezi dveřmi se ještě otočil.

„Jdu dnes dřív, tak se měj,“ a ještě než za sebou zavřel, slyšel její nespokojené výlevy. Ať udělá cokoli, nic není dobře. Zdálo by se, že za ty roky už si mohl na její věčné výčitky a nespokojenosti zvyknout. Jiný by je možná už nevnímal. Kdyby se stále dokola opakovaly ty samé, třeba by se to dalo nějak nevnímat, nějak vypnout zvuk. Jeho žena však ve svých výlevech byla velmi vynalézavá. Pokaždé byla nespokojena s něčím jiným. Vyčítala mu stále nové a nové věci, a i když se velmi snažil, aby mu to bylo jedno, vždycky ho to jen rozčílilo. Vybudilo ho to k obhajování a vysvětlování, a nakonec z toho byla hádka, která ho naprosto vyčerpala a která nikdy nikam nevedla. Ji to však nejspíš těšilo, vždycky se potom tak samolibě usmívala, jako by jí to dělalo dobře. Nechápal, jak jí něco takového může dělat dobře!  

Dnes se však cestou do práce usmíval. Těšil se na odpoledne. Představoval si, jak do dopisní schránky vhazuje klíče od bytu. Nevadilo mu, že pak už byt nebude jejich, ale jen její. Těšil se na to. A na Emu, na tu nejvíc. Potkali se asi před rokem. Nějak nepochopitelně se mu to podařilo utajit. Dávala mu sílu ten domácí teror vydržet. A díky ní taky hodně věcí pochopil. Nejen to, že život může být i hezký, ale taky to, že to záleží na něm, jaký pro něj život bude.  To poznání bylo osvobozující, a osvobozující bylo i jeho rozhodnutí odejít.

V práci bez problémů dostal volno. O polední pauze dojel domů a v klidu si všechno sbalil, doklady, oblečení a boty. Zvláštní, že toho bylo tak málo. Zamknul za sebou a kovový zvuk klíčů, když dopadly na dno schránky, mu připadal nejkrásnější na světě. K Emě to má asi půl hodiny autem, teď už ho nic nemůže zastavit. Uvnitř se šířil blažený pocit klidu.

Ema se už od rána usmívala. Stála za oknem a vyhlížela Láďu. Krásně tam svítilo slunce a zpívali ptáci, jako by se celý svět radoval s ní. Za chvíli už budou spolu. Jeho auto právě přijíždělo, před domem zpomalilo a zacouvalo na parkovací stání přímo před jejími okny. Takhle tu parkoval poprvé. Dříve auto vždy odstavil o pár bloků dál a k ní došel pěšky. Ode dneška tu ale bude parkovat oficiálně. Teď už jen stačí, aby přeběhl silnici, a budou spolu. Viděla, jak Láďa zabouchl dveře od auta, otočil se, zvedl k ní svůj pohled a s úsměvem jí zamával. Pak bez rozhlížení vkročil do silnice.  

Dárkové poukázky

Poukazy
Zavřít