+420 602 277 019
institut.celostni.grafologie@gmail.com

Single Blog Title

This is a single blog caption
10 Zář 2021

Patricie Dolanská: Jménem republiky

//
komentářů0

„…dvacet osm, dvacet devět, třicet,“ Karel se vyhoupnul zpátky na nohy a utřel si zpocený obličej. Když sem přišel, zvládl kliků sotva pět. Cvičí pravidelně každé ráno, ještě před snídaní. Jak by si místo tý hnusný břečky dal pořádný kafe. Černý, silný a hodně sladký. A čerstvej makovej koláč. Jako vždycky v neděli s Magdou. Jenže není neděle. A Magda tu taky není. Už nepatří do jeho života. Poznali se vlastně náhodou. Žádná romantika. Karel odpověděl na inzerát. Prodávala ušák po dědečkovi. Magda mu nabídla kávu a pak si spolu dlouho povídali. Pracovala v nedalekém zverimexu, pomáhala v útulku a měla krásné, modré oči. Na přednášku o teoretických základech analytické chemie to odpoledne Karel nedorazil. Ani na tu další. Nestihl laborky. Čert vem vysokou! Teď už Magda a její vlídný úsměv okouzlují někoho jiného. Zvoral jsem to! Můžu se těšit akorát na to kafe. Hned jak odsud vypadne, posadí se pěkně někde na zahrádce. Žádný stěny, jen sluníčko a vítr. Objedná si a mladá, usměvavá servírka mu donese kafe v porcelánovým hrnku. Do konce života už nechce vidět plechový nádobí nebo hliníkovou lžíci. Už zítra! Čeká ho ještě poslední noc. Tenkrát, když si pro něj přišli, hustě sněžilo. Magda v malé kuchyňce chystala k večeři jeho oblíbené francouzské brambory a s tím kulatým bříškem se tam sotva otočila. Karel se při té vzpomínce usmál. „Ty moje malá velrybko,“ škádlil ji, když si stěžovala na svoji neohrabanost a oblékala čím dál tím volnější oblečení. Silvinka se narodila za dva měsíce. Jenže on u toho nebyl. Protože tenkrát večer někdo zazvonil u dveří. „To bude sousedka. Slíbila, že mi přinese něco po dětech,“ houkla Magda od sporáku a s úsměvem si pohladila vystouplé bříško. Nebyla to sousedka. Za dveřmi stáli dva policajti. Jako ve filmu, napadlo Karla. Kterej bude asi za toho zlýho? „Dobrý večer. Pan Staněk?“ zeptal se ten menší poté, co se oba legitimovali. Karel nebyl schopen ze sebe vypravit jediné slovo, v hlavě mu hučelo, tak jen kývl a těkal pohledem z jedné uniformy na druhou. „Váš občanský průkaz, prosím.“ Policista se podíval na Karla, pak na fotografii v občance a prohlásil: „ Půjdete s námi, pane Staňku. Máte být předveden k podání vysvětlení,“ a ukázal mu úředně vyhlížející dokument. „Vrátím se brzo, zlato,“ hlesnul, když v předsíni bezmyšlenkovitě popadnul klíče. Magda, s utěrkou v ruce, ho vyprovázela zmateným pohledem. Na zadním sedadle služebního auta se v duchu ubezpečoval: Klid, nikdo nic neví. Dávali jsme bacha. To bude jenom nějaká prkotina. Nejel jsem někde na červenou?“ Blbost, to by si pro mě takhle nepřišli. Sakra! Věci pak nabraly rychlý spád. Výslechy, obvinění, vazba a nakonec: „Jménem republiky…“ Když soudkyně vynášela rozsudek, Miloš, který stál pár metrů od něj, se tvářil jako by se ho nic z toho, co slyší, netýkalo. Zavřou je do vězení. Copak to nechápe? Je vinen, je vinen, je vinen…Takhle to přeci skončit nemělo. Ohlédl se. V jedné z lavic poloprázdné soudní síně, seděla Magda. Její vyděšený pohled ho provázel cestou do věznice. Všechno přitom začalo tak nevinně. „Kluci, tady z Karlíčka bude fotr! To se musí zapít!“ A že to opravdu pořádně oslavili. Moře piva a pak několik panáků. Kolik? Tenkrát to vůbec nepočítal. Spočítal to až nad ránem vrchní. A on to zaplatil. Za všechny. Teprve když se probral z kocoviny, mu všechno došlo. Propil peníze na kočárek. Nemohl se Magdě podívat do očí, když kolem něj po špičkách chodila a starostlivě mu nabízela střídavě aspirin a polévku. Jeho milá, něžná Magda. Vysnila si krásný a spokojený život s ním a jejich děťátkem. Kromě kocoviny teď cítil i výčitky. Zklamal ji. „Kámo, je to v háji. Magda je v tom a já jsem totálně švorc. Budeme potřebovat kočárek, postýlku, pleny, oblečky a různé další serepetičky na mazání toho i onoho…“ vypočítával Karel v kantýně nad gulášem. „Tolik nevydělám, ani kdybych makal sedm dní v tejdnu, tři sta šedesát pět dní v roce,“
postěžoval si Milošovi, který se ládoval knedlíkama a pomrkával na blonďatou slečnu u vedlejšího stolu. „Vyhrát tak ve sportce nebo potkat kouzelnýho dědečka,“ rozhlížel se Karel kolem, jako by k tomu zázraku mělo dojít právě tady a teď. „Na to kašli, stačí, že jsi potkal mě, kámo. O něčem bych věděl.“ Večer u piva mu pak Miloš řekl o svém plánu, jak relativně rychle zbohatnout. „Kde je poptávka, tam musí být nabídka. A tady se nedá pochybovat o tom, že poptávka výrazně převyšuje nabídku. Perník dneska mezi lidmi frčí. Vždyť my bychom vlastně jen zaplnili díru na trhu. Navíc bys konečně zužitkoval ty svý vysokoškolský studia, Karlíčku,“ shrnul to Miloš a rukou si pročísnul neposlušně trčící vlasy. „Neblbni, Miloši. Jakýpak studia? Vždyť jsem nedodělal ani druhej semestr.“ „Ale studoval jsi přeci chemii, ne? A tohle je v podstatě brnkačka.“ „Ty vole, perník?!? To je vo hubu! Nedávno jsem zrovna slyšel…“ „Klid, znám týpka, kterej s tím má nějaký zkušenosti. Ví, co a jak, Vlastně už tak trochu začal. Jenže nemá takový znalosti jako ty. A uvařit opravdu dobrej matroš, to chce hlavu. To není jako vařit guláš podle kuchařky. Jeho babička bydlí kousek za Prahou, je tam taková kůlnička na zahradě a babi je skoro hluchá, slepá. Prostě budeme hodný hoši, co pomáhají chudince stařence. Ideální krytí,“ mrknul na Karla. V noci nemohl Karel usnout. Neklidně se převaloval a hodnotil všechna pro i proti. Za svítání už měl skoro jasno. Nebude přeci tak bláhovej, aby riskoval…pro pár tisícovek. Zkusí promluvit se šéfem, třeba mu zvýší plat, když mu řekne o dítěti. Jenže šéf byl rychlejší. Výpověď předal Karlovi v pondělí. „Reorganizace, snižování stavů, většina provozu se stěhuje na východ, rozhodl majitel. Navíc nemáš tu vysokou. Chápej, doba je složitá.“ Když se pak v obchodě Magda rozplývala nad mrňavými dupačkami s barevnými motýlky a plánovala, kolik košilek a čepiček musí pořídit, prohodil Karel při pohledu na cenovky: „Asi vezmu nějakej vedlejšák, Magdi. Dočasně…. Ještě že to mrně nepotřebuje vlastní letadlo…““ a snažil se při tom tvářit hodně vesele. Copak jí teď můžu říct, že mě vyhodili?!? Další bezesná noc. Jak to říkal Miloš? Bude to brnkačka! Ale vždyť přeci musí existovat i jiné řešení. Mohl bych prodat třeba…Co? Svoji starou kytaru? Nebo snad sbírku známek, kterou jsem ještě na základce vyměnil s Jirkou Kalinou za zavírací nůž…a to mu ani nevadilo, že má ulomenou špičku. Díky tý mononukleóze nebudou stát ani o mojí krev. Nemám co nabídnout. Poslouchal kapky deště dopadající na parapet a uvědomil si bezvýchodnost celé situace. Magda se zavrtěla a něco zamumlala. Udělám cokoliv, zlato, slíbil v náhlém návalu citu. Sám sebe pak přesvědčoval, že vlastně o nic nejde, že uvaří jen pár dávek. Jenom než zaplatí to nejdůležitější a najde si pořádnou práci. Nad ránem se mu zdálo, že je Strýček Skrblík s dolárky místo zorniček. Celý den pak snil s otevřenýma očima. Snil o tom, jak pořídí krásnej moderní kočárek a postýlku s ohrádkou. Všechno nový, žádnej second hand. A taky automatická pračka by se hodila. A nová sedačka. Místo tý flekatý a prosezený. A co třeba úplně jiný bydlení? V tom nouzovým bytečku přeci nemůže vyrůstat to mrně. Karel vzal odhodlaně do ruky mobil: „ Čau Miloši, nešel bys na pivo? Asi bychom si měli promluvit… ehm… o tom našem podnikání…“ Tenkrát slíbil, že udělá cokoliv. A taky to udělal. Miloš měl pravdu, fungovali spolu skvěle. Kšefty se hejbaly. A tak všechno koupil, zařídil, zaplatil, žádnej problém. Poprvé v životě měl pocit důležitosti. Konečně! Magda se smála a tleskala nad každou novou krabicí, kterou jim přivezli. Byl pro ni její „šikovný Kája“. Všechno to dělal jenom proto, aby se smála. Přál si pro ni a jejich malé jen to nejlepší. Nebyla to jeho vina, že to prasklo. Kdyby si Miloš nepustil tu holku tak k tělu a kdyby ji nepřivedl… dokáže prý z Polska bezpečně převézt potřebné léky. Kdyby včas zjistili, že sama bere… Kdyby, kdyby, kdyby… Karel vytáhl z kapsy fotografii. Zmačkanou, potrhanou, špinavou. Jedinou, kterou má. Byla pořízená v parku. Tajně a z dálky. Mobilem. Díky, mami! Byla na ní Magda s malým uzlíčkem v náruči. Jeho dcera. Má stejně tmavé vlasy jako on. Chtěl bych ti toho tolik říct, Magdi. Vysvětlit, abys pochopila… Ale nechtěla ho poslouchat, nemohla pochopit. Tenkrát u soudu ji viděl naposledy. Sotva vnímal význam slov, která pronášela soudkyně s brýlemi na očích: „…čímž spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy… A odsuzuje se k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou…“ Stejný brejle nosívala učitelka Mráčková, uvědomil si Karel s úžasem. Taky mě neměla ráda. Házel jsem ve třídě houbou. Byla mokrá, a tak nechávala na stěně fleky. Železná brána se s bouchnutím zavřela, když obrněná dodávka vjela do areálu věznice. Pocit bezbřehosti. Totální ztráta soukromí. Hádání a pořvávání ostatních vězňů. Držte už hubu, sakra! V cele na konci chodby někdo každou noc srdceryvně vzlykal. Ostatní si předávali tajný zprávy ťukáním do zdí a trubek. Společný sprchy, kde většinou tekla jen vlažná voda a kde mohl člověk lehce přijít k úrazu. Jednou to na něj jeden zkusil. Víckrát se to neopakovalo. Za těch pár hodin na samotce to určitě stálo. Rozsvíceno všude i v noci. Občas vycházka na vězeňským dvoře, odkud nebyl vidět ani kousek trávy, ani jediný strom. Beton a dráty. Hnusný jídlo, kterýho nikdy nebylo dost a navíc bylo většinou skoro studený. Cesta z kuchyně byla dlouhá. Mámina rajská…Co bych za ní teď dal! Rozhodovali za něj, kdy má vstávat, kdy má jít spát, co bude jíst a kdy se bude mejt. Dvakrát dva metry s tvrdým kavalcem a tenkou dekou. Dveře, co nemají kliku. Sluníčko zahlídli málokdy. Cizí pachy, šmelina a nuda. Tohle všechno by se zvládalo daleko líp, kdybys přišla…nebo aspoň napsala. Něco. Jen pár řádků…Víš, kolik dopisů jsem ti napsal? Četla jsi je vůbec? Jak mi schází tvůj smích? Jak je mi to líto? Jak vám to všechno vynahradím…Jak tě miluju… Čas získal úplně jinej rozměr v ubíjejícím koloběhu budíčků, nástupů, prohlídek a večerek. Den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou zůstával Karel sám jen se svými myšlenkami. Co asi dělá Magda? Jak roste moje dcera? Kdybych byl teď doma, vzal bych holky na procházku. Kdybych byl doma… „Koukej vstávat chlape, tohle není žádnej Hilton. Seber si svoje sakypaky a mazej ven. Tahle postel už čeká na dalšího hosta,“ proniklo do Karlova zmateného polospánku bachařovo pořvávání. Železná vrata se za jeho zády s bouchnutím zavřela. Nádech, výdech. Je zase volnej. Žádnej bachař už na mě hulákat nebude. Nikdy! Před branou věznice na něj čekala máma. Smála se a brečela zároveň, když ho objímala. Cestou mu podala mobil a řekla: „Tohle by se ti mohlo hodit.“ Vítej zpátky v civilizaci! „Uložila jsem ti tam jen pár čísel. Pro začátek…“ Podíval se s vděčností na svoji hodnou mámu, pak na telefon. Kdo by mi asi teď volal? Miloš bude ještě pár měsíců sedět… a chtěl bych s ním vůbec mluvit? A ostatní… to už je minulost. Zrovna když chtěl přístroj strčit do kapsy, cinkla esemeska: „Nedal by sis kafe a makovej koláč?“

Dárkové poukázky

Poukazy
Zavřít